Nastal čas bouřky a mě to dodalo energii na psaní... takže tady máte jednorázovku.. je to nic moc.. je to inspirováno mým životem.. trošku přibarvené,ale snad se vám to bude líbit :)
Byla květnová sobota,večerní oblohu křižovaly blesky a já u své oblíbené činnosti, poslouchání písniček, myslela na něj.Nemohla jsem se dočkat až ho zase uvidím.
"Snad zítra," doufala jsem.Z mého přemýšlení mě vytrhla mamka, která se přiřítila do mého pokoje a ihned spustila:"Jakože se neučíš?Já s tvými známkami bych teď nedělala nic jiného.Nebo to už snad umíš?"
"Hned jdu na to,jen jsem se zamyslela," odpověděla jsem a radši jsem si hned sáhla do tašky pro sešit.
"A vypni ty písničky ať na to máš klid."S těmito slovy zase odešla.
"Pitomej příroďák!" pomyslela jsem si.Příští týden jsem z něj zkoušená,abych neměla trojku na vysvědčení.Jestli to nezvládnu,máma mě zabije.
Otevřela jsem si sešit,přečetla jednu stránku a už jsem byla myšlenkami zase u něj.Zavřela jsem oči a představila jsem si okamžik,kdy jsme se poprvé políbili.Musela jsem se zasmát.Ty začátky jsou vždycky hrozné.Jak jsem si tak v hlavě projížděla týden po týdnu stráveného s ním, uvědomovala jsem si,jak moc pro mě znamená a jak moc ho mám ráda.Život bez něj bych si už nedokázala představit.Trávili jsme spolu skoro všechen volný čas.Z přemýšlení mě zase někdo vyrušil,tentokrát to byl taťka s tím,že jde na jedno.Nevím proč mě tím zatěžoval,ale jakmile se za ním zavřeli dveře,spadla jsem do těch myšlenek, u kterých jsem přestala.Po půl hodině jsem se probrala z přemýšlení a donutila se aspoň na chvíli učit,před tím než půjdu spát.Když jsem po dvou hodinách, strávených učením,mytím a spoustou jiných věcích, ulehala do postele, zase se moje mysl zatoulala někam k němu.Jelikož jsem byla unavená, to sice nevím z čeho, brzy jsem usnula.
V neděli ráno mě probudila mamka se slovy, že nemusím pořád vyspávat až do oběda.Poté co jsem se podívala na hodiny, chtěla jsem podotknout, že je teprve deset hodin, ale raději jsem mlčela.Po obědě se mi ozval.Napsal mi SMS, že domů přijede kolem čtvrté odpoledne, tak že se pak u mě staví a půjdeme ven.
"To je super," pomyslela jsem si a už jsem se nemohla dočkat.Dnes bylo naše výročí.Chvilku před tím než se měl stavit mi od něj přišla další SMS.Omlouval se, ale že nemůže.Byla jsem zklamaná, protože jsem se na něj opravdu hodně těšila. "No nic, nedá se nic dělat.Půjdu si ven alespoň sama provětrat hlavu," řekla jsem si a taky jsem tak udělala.Když jsem opouštěla byt, mamka si neodpustila poznámku, kam jdu tak sama.Chtěla jsem něco říci, ale radši jsem opět mlčela.Cestou jsem se rozhodla, že se půjdu projít za město na jednu mojí oblíbenou louku.Byla jsem v půli cesty, když jsem míjela naší společnou oblíbenou lavičku, na které ale
ovšem dnes někdo seděl.Přišlo mi to divné, protože když o ní člověk neví a jde kolem, nevšimne si jí. "Ale co," řekla jsem si, "asi na ní přišel i někdo jiný." Ale pak jsem si všimla, že ten kluk co tam seděl, má úplně stejnou bundu jako můj přítel, a tak jsem si ty dva prohlédla lépe.Nemohla jsem uvěřit tomu co jsem viděla.Seděl tam on a líbal se s nějakou holkou! Potom co jsem byla schopna udělat krok dopředu, jsem k nim přišla blíž.To už si mě
ovšem dnes někdo seděl.Přišlo mi to divné, protože když o ní člověk neví a jde kolem, nevšimne si jí. "Ale co," řekla jsem si, "asi na ní přišel i někdo jiný." Ale pak jsem si všimla, že ten kluk co tam seděl, má úplně stejnou bundu jako můj přítel, a tak jsem si ty dva prohlédla lépe.Nemohla jsem uvěřit tomu co jsem viděla.Seděl tam on a líbal se s nějakou holkou! Potom co jsem byla schopna udělat krok dopředu, jsem k nim přišla blíž.To už si mě
všimli i oni.Udělala jsem ještě jeden krok směrem k němu, vrazila mu facku a utekla.Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla a když jsem doběhla domů, zavřela se v pokoji, rozbrečela jsem se.
"Jak jsi mi to jen mohl udělat?" Ptala jsem se ho v mé mysli. "Zrovna na naše výročí!" Zhroutila jsem se z toho.
Týden jsem před ním utíkala a schovávala se, jen abych s ním nemusela mluvit.Ranil moje srdce a já si přísahala, že už se nikdy do nikoho nezamiluji, a tak už mě nikdo nikdy nezklame.
Jeden následující den, když jsem zase plakala, rozhodla jsem se sáhnout po něčem, o čem jsem si slíbila, že už nikdy nesáhnu.Po žiletce.Byla jsem rozhodnutá skončit život, protože bez něj už mě tady nic nedrželo.Úlevný pocit bolesti byl silnější než pocit viny, že tady zanechávám své rodiče a přátele.Poslední pohyb mé ruky, byl pohyb po mém zápěstí pravé ruky.Cítila jsem jak se všechna krev snaží dostat ven z mého těla.To byl poslední pocit v mém životě.